Nepřehlédněte
Rok se s rokem sešel a s Janou jsme se znovu vydali za krásami plachtění na Orlickou přehradu.
Nadešlo totiž datum třetího výročí naší známosti, která je již vlastně od začátku postavena na vodě. Přesněji řečeno nás od začátku provázejí vodní sporty, jimž vévodí pádlování na divoké vodě a lyžování. Plachtění si nás získalo pro svou pohodu a klid, ač je plachetnice jiný váhový kalibr než patnáctikilový kajáček a vítr prohánějící se po hladké vodní hladině představuje proti řvoucím peřejím nebezpečí snad menší, leč plíživé a nevyzpytatelné.
Na plachetnici však jezdíme právě kvůli klidu a pohodě. Však pro víkendovou dávku adrenalinu bohatě stačí páteční jízda autem skrz Prahu a po Strakonické na Orlík. Na páteční zpoždění od několika minut do několika dní už jsou Eliášovi zvyklí a mne místo dochvilnosti hřálo alespoň vědomí, že jsem se svou třičtvrtěhodinou zapadl do lepšího průměru. Příště to bude určitě včas...
Půjčili jsme si Štíra, který je pro nás na víkendovou plavbu úplně ideální. Po převzetí jsme se snažili vyrazit co nejdříve, abychom ještě stihli dojet do nějaké blízké a zastrčené zátoky. Vytáhli jsme obě plachty a vyrazili na hladinu Orlíku. Záhy se ukázalo, ze plout v živém podvečerním zadním větru pod plnými plachtami pro nás není úplně ideální a začali vymýšlet, co a jak skasat. Stočení kosatky proběhlo vcelku rychle a tak jsme se mohli vrhnout na srefování hlavní plachty. Protože však celkem foukalo a navíc přímo proti skále, vybrali jsme pro tuto operaci malou zátočinu s kotvícím naleštěným trimaránem. Jeho kapitán zpozorněl ve chvíli, kdy náš štír zamířil přímo proti avizované skále. Chvíli nato zbledl jako stěna, neb jsme to namířili přímo proti jeho plavidlu. Finální část manévru včetně přistání pak proběhla na ruční pohon a po srefování jsme k úlevě kapitána a pobavení ostatních čumilů vyrazili pryč na mírně potemnělou hladinu. Zanedlouho jsme o kus dále přirazili ke břehu a u písečné plážičky zakotvili. S vínem večer příjemně utekl, než nás bouřka zahnala do kajuty. Ještě jsem stihl vyfotit oblohu osvícenou bleskem a pak v kajutě ozářené četnými záblesky přemítal nad elektrickou vodivosti štíra.
Ráno nás probudilo krásné počasí a po snídani jsme se vydali k zámku Orlík a ke Žďákovskému mostu. Při plavbě mezi Radavou a Vírem si šla Jana zaplavat, leč poté, co jsem se plavkyni pokoušel zachránit hozením záchranného lana (pravděpodobně v rozporu s plavebním řádem kvůli nedovolenému vlečení lan mimo přístaviště), se toto zašmodrchalo a nedosáhlo k Janě, která tak byla nechána napospas osudu. Při následném manévru došlo k dalšímu porušení řádu plavební bezpečnosti, neb nebyla dodržena bezpečná vzdálenost od veřejné pláže, na které se sice zrovna nikdo nekoupal, ale co kdyby. Poté se naštěstí zdařilo i samotné vytažení mokré osoby vysílené smíchem a opakovanými pokusy o šplhání do lodi. K zámku Orlík jsme se tak dostali již bez dalších přestupků a bravurně se popasovali i s nevyzpytatelnými proudy větru v zatáčce u Špenátové - tedy zelené zátoky. To už se nám otevřel výhled na slovutný Žďákovský most, ke kterému nás hnal zadní vítr. Netrvalo dlouho a mocný poryv větru nás opět donutil srefovat plachtu. Pak jsme na chvilku mohli Žďákáč obdivovat zespodu a hned za ním jsme zamířili do zátoky na oběd.
Hladina zátočiny byla pěkně zarostlá zelení, takže jsme se rozhodli radši neprovádět dermatologické pokusy o snášenlivosti a přilnavosti vodního květu vůči naší pokožce a naplánovali koupání až cestou zpět. Návrat byl pěkný a pohodový, na příjemný protivítr byla radost plachtit. Projeli jsme zpátky pod Žďákáčem, pak kolem Orlíku a naproti Radavě jsme zastavili na koupání. Slunce však rychle zapadalo a tak jsme se vydali do zastrčené zátoky za Radavou, kde jsem strávil nejedno léto na skautském táboře. Notně jsem se podivil, když jsem našel zátoku obydlenou množstvím jachet zrovna na té nejhezčí pláži. Jen co jsme zakotvili a vytáhli gril, začaly jachty jako naschvál jedna po druhé odjíždět do noci. My jsme zatím ugrilovali masíko a s prvními kapkami vydatného nočního deště zalezli dopít víno do podpalubí.
Ráno nás k naší nelibosti neprobudilo slunce, ale mocné houpání vln, které proti naší pláži hnal silný vítr. Na odplutí na plachtách nebylo proti silnému větru ani pomyšlení a tak jsem se chopil pádla. Po usilovném boji jsme se dostali do závětří na druhý břeh, přičemž tento výkon byl skutečným vítězstvím vůle nad hmotou. Nekonečné obraty a pomalé sunutí se ven ze zátoky byly pak už jen pouhou formalitou. Na otevřené hladině se vítr trochu rozeběhl do šíře a krásně nás povozil. Po jednom silném zhoupnutí od nečekaného poryvu jsme skasali hlavní plachtu a vydali se směrem k hrázi jen na kosatku. Cesta ubíhala vcelku rychle a ani obávané zúžení mezi kempem Lavičky a hrází nás nerozhodilo. V zátoce na pravém břehu jen kousek od hráze jsme vytáhli hlavní plachtu a vyrazili zpátky na Lavičky zakotvit. V tomto směru si již záludné zúžení vyžádalo trochu snahy a hodně trpělivosti při postupném nastoupávání proti větru.
Nakonec jsme se probili skrz až ke kotvišti, kde zrovna Eliášovi vysvětlovali početné rodince, jak správně plachtit. Naše snahy dostat se do zátoky nicméně spíše ilustrovaly, jak zejména neplachtit. Málokdo pochopil, že za to může šibal vítr, který na hraně zátoky měnil směr i sílu. Než jsme se pořádně rozjeli na boční vítr vanoucí směrem k hrázi, dostali jsme se na hranu zátoky, kde povíval nevyzpytatelný vánek. Než špióni zjistili, kam to zrovna fouká, odneslo nás to zase pryč špatným směrem. Celkový dojem z několikerých pokusů o vjetí do kotviště byl tedy poněkud rozpačitý a na posledních 100 metrech plavby jsem jej již nestihl dostatečně vylepšit ani ukázkovým pádlováním a hladkým přistáním.
A tak jsme zdárně dopluli a zakotvili. Z lodi jsme vynosili takovou hromadu věcí, že jsme se až divili, že se tam předtím vešly. Pak už jsme se jen rozloučili s Eliášovými a vydali se na cestu domů. Užili jsme si to moc pěkně a tak už se zase těšíme na další zážitky z Orlíku.
Pavel Svoboda